Máme mít strach z islámu?

Teror Islámského státu opět rozvířil debaty o tom, do jaké míry představuje islám jako takový nebezpečí, zda je ze své povahy radikální a nesnášenlivý či zda je vše jenom brutální překroucení jinak mírumilovného náboženství.

Pravda je, jak tomu obyčejně bývá, někde uprostřed. Je jistě nesprávné tvrdit, že Islámský stát reprezentuje islám v celé jeho šíři, ale stejně tak je pomýlené a přehnaně politicky korektní tvrdit, že Islámský stát nemá s islámem nic společného a že islamistický terorismus a islamismus jako ideologie nemá v islámu oporu.

Z jednotlivých muslimů, kterých je na světě miliarda a půl a představují celkem mírumilovnou většinu i v takových zemích, jako je Indonésie či Malajsie, strach mít jistě nemusíme. Jsou to lidé jako my, i oni mají své obavy a potřeby a touhu být šťastní. To platí i pro uprchlíky a imigranty, kteří prchají do Evropy před válkou, nebo jdou prostě a jednoduše za lepším.

Jinak je to ale s islámem jako fenoménem ovládajícím masy lidí – nově i přes sociální sítě –, a majícího jasný expanzionistický a politický nárok, který je mu inherentní vzhledem k jeho vzniku a vývoji v 7. století n. l.

Prorok Muhammad ve své době reagoval na společenskou a politickou krizi svého národa a při zjevné inspiraci z judaismu a křesťanství svým soukmenovcům přinesl monoteistický systém, který v dané době a v prostředí arabských kmenů představoval relativní pokrok. Části Koránu „zjevené“ v mekkánském období jsou plné lásky k Bohu a lásky Boha ke svému stvoření a velmi připomínají ty nejhezčí pasáže Bible. Bohužel ty jsou nyní v Koránu až na konci. Pro organizaci muslimské společnosti mají bohužel větší význam ty části Koránu a tradice z prorokova života z tzv. období medínského, tj. po útěku z Mekky v roce 622. Zde Muhammad formuloval zásady společenského a politického systému, na svou dobu možná velmi pokrokového a efektivního, ale byl nucen přistoupit i ke krvavým bojům vůči svým nepřátelům - nevěřícím. V tomto kontextu se objevily i ty části Koránu, o které se opírá ozbrojený džihád. Brzy muslimové svými idejemi i mečem převážili a začala jejich ohromná expanze. To vše ve velmi krátkém období ani ne 30 let. I Bible, respektive Starý

zákon obsahuje řadu „násilných“ pasáží o bojích a vyhlazení nepřátel Hospodina. V tomto případě se však jedná o procesy zasazené do konkrétní dějinné situace Izraelitů a z této perspektivy jsou dnes také chápány a vykládány. V případě Koránu a islámu to tak není. Až na osvícené výjimky převažuje interpretace nedějinná a absolutní, tj. že vše je platné stejně nyní jako v minulosti nezávisle na kontextu. Odtud pak pramení těžko zpochybnitelný základ, o který se opírá radikální islám.

Jinými slovy, teologickými debatami radikální islám poražen být nemůže. Vždy bude mít svou poměrně legitimní pravdu. Je to začarovaný kruh - čím víc, proti němu bude Západ bojovat, tím víc se budou potvrzovat jeho apokalyptické vize o boji s nevěřícími. Jak z tohoto obludného kruhu ven?

Islám se jistě v mnohém od křesťanství liší, např. již zmíněným přirozeným nárokem ovládat politický prostor, zatímco politická moc křesťanské církve byla spíše doktrinální deviace. Určité analogii mezi současným islámským (a hlavně arabským) světem a ranně novověkou Evropou se ale nevyhneme. Tehdy byla bohužel církev, a to i ta reformovaná, nositelkou podobného tmářství jako dnes radikální islám. Islámský svět jistě čeká na svou vnitřní proměnu podobnou té, kterou si prošlo křesťanství a která jej připravila na dobu osvícenství. Islámská reformace jako taková sice už proběhla, ale vedla primárně k salafismu a wahhábismu, tj. v podstatě návratu ke kořenům. Uvnitř islámského světa musí dojít spíše k obrodě, který by navázala na intelektuální kvas doby Córdobského chalífátu a spustila by vlastní islámské osvícenství. Nad fanatismem musí převážit racionalita a humanismus a náboženství musí být odděleno od veřejné sféry. Teprve poté bude moci dobře koexistovat s moderní společností a být zdrojem pozitivních hodnot, jako tomu je v případě křesťanství v našem kontextu.

Arabský sekulární socialismus byl možná nadějným pokusem, ale i tak se jednalo o útlak a despocii, jenom jiného ražení. Držme všem muslimům palce, ať dokážou své náboženství vnitře reformovat a postupně dospějí k vlastní modernitě, jež bude odrážet jejich kulturu, ale bude zároveň respektovat individuální svobodu a lidská práva. Je to v zájmu nás všech.