Země středu a evropocentrismus (pozor, dlouhý text o dějinách Číny)

Celou střední školu a dlouhé následující roky jsem žil v přesvědčení, že většina velkých myšlenkových konceptů se urodila v evropském prostoru a odtud se šířila do světa.

Můj evropocentristický a západocentristický pohled na svět zakořenil hluboko díky výuce dějepisu a literatury, v rámci kterých jsem se o neevropských a neblízkovýchodních civilizacích dozvěděl zhruba jen to, že nějaké byly, a to v povodí nějakých řek v Indii a Číně a že vyprodukovaly jakési Védy či Zpěvy, jež poeticky přebásnil Bohumil Mathesius. Troufám si tvrdit, že taková bude obecná situace. Proto bych chtěl tímto textem přispět k tomu, aby se evropocentristická tma na českých školách začala trochu rozplývat a lidé se více zajímali o to, jaké kulturní bohatství nabízí nezápadní civilizace. Proč v televizi sledujeme pouze americké nebo české seriály a nenabídnou nám nějaký bollywoodský film nebo seriálové zpracování klasických čínských románů, jakou jsou Putování na západ nebo Sen v červeném domě, jenž je považován za jedno z největších děl světové literatury?

Když jsem začal studovat čínské dějiny, jazyk, filosofii a literaturu, nastoupil jsem cestu zábavného objevování toho, co vše již bylo před Evropou nebo současně s ní vymyšleno, postaveno, zkonstruováno. A není to pouze kompas, papír, hedvábí či střelný prach – v Číně mimochodem používaný po staletí pouze jen k ohňostrojům. Je mnoho dalších věcí, které si zaslouží, abychom o nich věděli i v Evropě. Kolik lidí v Evropě tuší, že první tištěnou knihou na světě nebyla Gutenbergova Bible, ale zhruba o šest set let dříve čínský překlad buddhistické Diamantové sútry? A proč dějiny členíme dle našich milníků na starověk, středověk a novověk, když k podobnému členění krásně poslouží posloupnost čínských dynastií?

Nechci přispívat k tomu, aby se Číňané, jako kdysi Evropané, cítili kulturně nadřazeni, byť k tomu mají historických důvodů dost. Ze svého pojetí sebe sama si do současnosti přinesli označení Činy jako „země středu“, popř. rovnou „podnebesí“. Současná arogance vládnoucího režimu v Čínské lidové republice je jen matným odleskem, nebo spíše protikladem velkých čínských dějin a kultury. Koneckonců komunismus byl tím nejhorším možný, importem ze Západu, který Čína mohla učinit.

Mým cílem je spíše podtrhnout to, že dějiny světa jsou rozmanitější, než nám servíruje historiografie, která slouží potřebám toho, či onoho národa. Sami Číňané si o zrodu své civilizace vytvořili legendy hovořící o civilizaci v povodí Žluté řeky a moudrých králích, kteří lidem dobře a spravedlivě vládli z jednoho centra, ovšem archeologie ukazuje, že v dané (neolitické) době bylo kulturních center na území dnešní Číny mnohem více.

Bez ohledu na mýty je Čína nejdelší kontinuální civilizací na světě a povětšinu historie lidstva představovala pětinu populace světa a největší světové hospodářství, přičemž naše obecné povědomí o její historii je spíše slabé. Také si většinou neuvědomujeme vnitřní rozmanitost této ohromné země, v rámci které jsou velké přírodní i kulturní rozdíly např. mezi severem a jihem, podobně asi jako mezi Švédskem a Řeckem, a to včetně jazyka, kuchyně apod. O nejslavnější čínské stavbě – Velké čínské zdi – zase povětšinou tvrdíme, že to je jediná stavba viditelná z vesmíru, což je mýtus, který začali počátkem 20. století šířit sami Číňané, aby trochu pozvedli sebevědomí vyspělejšími zeměmi potupovaného národa. Nyní si Číňané zvedají sebevědomí znovu odkazem na svou skvělou civilizaci a dějiny, což je asi lepší, než marxisticko-maoistická dogmata.

Dovolte mi nyní zde uvést malý výčet několika fascinujících záležitostí z čínské historie:

1) Nádherné výtvory z bronzu dynastie Šang s celými spisy vyrytými do dna nádob (2. tisíciletí př.n.l.) si v ničem nezadají s řeckými amforami. Používání písma v podobě ideogramů bylo paralelní s egyptskými hieroglyfy. Cestou abecedy se ale čínská kultura nevydala, naopak hieroglyfy dovedla do dokonalosti a ty se používají dodnes, i když obrázky už příliš nepřipomínají, naopak se z nich stalo umění v podobě kaligrafie.

2) Ve starověké Číně byla větší hustota obyvatel, než na Blízkém východě či ve Středomoří, což vedlo k jiným sociálním modelům, které podle některých badatelů Číňany predisponovaly k větší poslušnosti. Zároveň se ale rozvíjel kult vzdělanců, přičemž čínských „Achillem“ není bojovník, ale vzdělanec-úředník typu Konfucia (viz studie prof. Keightleyho), i když mezi klasická díla patří i Umění války od učence Sun-C´, které zná každý vojenský stratég. Kdo ale ví, že otcem historiografie není pouze Herodotos, ale také historik S’-ma Čchien žijící ve 2. století př.n.l.?

3) Konfucius a Lao´c nebyli jedinými čínskými dávnými filosofy, kromě nich tu máme ještě v 5. století př.n.l. „sto myšlenkových škol“ (na to později navázal Mao svou kampaní „Sto květů“), jejichž reprezentanti už tehdy pracovali s koncepty, jako jsou na jedné straně universální dobro (Mo C´) a na druhé straně vyhraněný libertiánský individualismus (Yang Zhu). Proti konfuciánskému řádu a důrazu na obřadnost stojí kromě spontaneity taoismu také učení o totálním relativismu učence jménem Čuang-c´. Odkud tedy bral Albert Einstein inspiraci?

4) Pro pozdější vývoj císařské Číny měla velký význam škola legalistická. Na ní do značné stavěl stát Čchin, který roku 221 př.n.l. dobyl soupeřící státy a vytvořil tak centralistickou říši, která si nijak nezadala s říší Alexandra Velikého či později Římany. I sám první císař Čchin Š'-chuang-ti s řeckými i římskými velikány jistě snese srovnání, byť v počtu svých obětí připomíná spíše Stalina. Zmobilizoval armádu o síle 400 000 mužů, což byla největší armáda v dějinách až do Napoleonovy Grande armée. Kromě stavby Čínské zdi, kterou započal, stojí jistě za pozornost jeho hrobka. Nikoli pouze početná hliněná armáda poblíž ní, ale samotná mohyla, ve které podle legendy císař spočíval uprostřed mapy světa, ve které řeky a moře tvořila tekutá rtuť. Pohádková legenda se ale na základě moderních výzkumů ukázala být pravdivou!

První císař vytvořil model totalitního, absolutistického a byrokraticky řízeného státu, který čínské, a dlužno dodat i světové dějiny, zatím neopustil. Feudalismus v Číně tak skončil již před začátkem našeho letopočtu!

5) Fascinující ovšem je, k jaké dokonalosti Číňané onu správu pod „mandátem nebes“ dovedli. Evropský úřad pro výběr personálu (EPSO), který rekrutuje evropské úředníky „mandaríny“, by mohl jako svého předchůdce považovat systém zkoušek, který se používal v Číně od dynastie Chan (206 př.n.l.–220 n.l.) až do roku 1905 pro účely výběru státních úředníků. Bohužel tento systém se po staletí příliš nezměnil (na rozdíl od zkoušek EPSO, které se mění pořád) a i v 19. století museli budoucí státní úředníci znát nazpaměť Konfuciovy texty nebo umět složit klasickou báseň (jací by byli úředníci EU, kdyby museli zvládnout toto?)

6) Ze všeho nejvíce je asi fascinující kosmopolitní říše dynastie Tchang (6.–10. století n.l.). Tato ve své době největší a nejvyspělejší říše světa byla jistě i nejpohodlnějším místem k životu na zemi ve své dovvě. Její hlavní město Čchang-an bylo největším městem světa (cca 1 milion obyvatel) a bylo urbanisticky narýsováno jako bulváry v Paříži. Ke kosmopolitnímu rázu města přispívala čilá hedvábná stezka a přehršel chrámů různých náboženství, taoismem a buddhismem počínaje a zoroastriánstvím a nestoriánstvím konče. Škoda, že se z této metropole nic nezachovalo. Číňané totiž vše stavěli ze dřeva. Kdo chce vidět, jak císařské paláce dynastie Tchang přibližně vypadaly, ať se vypraví do japonského Kjóta. Inspirace Čínou zařadila toto místo na seznam UNESCO.

7) Dalším civilizačním vrcholem je jistě dynastie Sung a jižní Sung (10.-13. století n.l.). V době, kdy Giotto experimentoval na figurálních náboženských motivech, se v Číně malovaly krásné obrazy krajin s perspektivou či se masivně zvedala výroba železa díky předchůdcům vysokých pecí. Marco Polo pak přijel do země, kde to vypadalo, jako v Anglii 18. století, a není divu, že tím byl ohromen.

8) Výčet čínských podivuhodností uzavřeme číslem 8, což je čínské šťastné číslo. Osmičku jsem přiřadil velkému reformátorovi, jenž se jmenoval Wang An-š (1021-1086). Tento pán byl vlastně první sociální-demokrat na světě a je pochopitelné, že čínští komunisté jej opěvují. Jeho vize byly ale opravdu velmi pokrokové: například se domníval, že by stát měl sloužit hlavně lidu a ne naopak. Také zavedl jako první na světě jednotné státní školství se společnými osnovami. Bohužel jeho reformy zvrátil jeho nástupce Sima Guang, který se mimo jiné proslavil kompilací čínské historie s názvem Úplné zrcadlo ku pomoci vládě. Takový čínský Machiavelli z 11. století.

Ale konec slávy se blížil. Ne tak rychle, nejprve se Čína stala součástí největší říše, jaká kdy byla v dějinách lidstva vytvořena – říše mongolské. Pak už ale následuje dynastie Ming, která sice Čínu proslavila krásným porcelánem, ale v jejíž politice, např. rozhodnutí Čínu izolovat a zakázat ambiciózní zámořské cesty realizované dlouho před Kolumbem, lze spatřovat zárodek úpadku. V této době otěže přejímá Evropa, která Čínu za mandžuské dynastie potupí a vnutí jí tzv. nerovnoprávné smlouvy. Pak už následují jen katastrofy – povstání, militaristé v počátcích republiky, občanská válka mezi nacionalisty a komunisty, japonská agrese a masakry, druhá občanská válka, maoismus, velký skok a kulturní revoluce. I reformy z 80. let měly hořký konec na náměstí Nebeského klidu, jehož 30. výročí si budeme za pár měsíců připomínat (v Číně bude samozřejmě bude ticho po pěšině). Po celá staletí v Číně umíraly obrovské počty lidí při různých změnách dynastií a povstáních, také vlivem toho, že Čína měla řádově větší počty obyvatel než jiné části světa. Jak podotýká harvardský sinolog prof. Fairbank, když pak v mediálním věku – v červnu 1989 – čínští vládci sáhli k atavistickému nástroji řešení problému silou, zůstal celý svět v šoku. Ve stejné době se ale na Tchaj-wanu, de fakto nezávislé zemi, rodí první funkční demokracie v dějinách čínské civilizace.

Výčet čínských úspěchů a podivuhodností je dlouhý a bylo by možné jej ještě významně rozšířit a rozebrat, takže by byl delší než pekingská opera. Je jasné, že Čína drží ještě jeden rekord. Největší hospodářská expanze za rekordně krátkou dobu (od 80. let 20. století do současnosti), která se dotkla rekordně velkého počtu lidí. Ve 30. letech 20. století lidé ze západu sice rovněž jezdili obdivovat sovětské úspěchy a dnes by se mohlo zdát, že Čína bude podobný virtuální obr, jehož rychle rostoucí města a rychlovlaky nás ohromují, ale který má obrovské sociální, politické a ekologické problémy, přičemž demokracie a lidská práva nepatří mezi jeho základní charakteristiky. Ale i Čína se dokáže učit od jiných zemí a vnímat cizí podněty, jak ukázaly kosmopolitní období dynastie Tchang či procesy, které vedly k založení první republiky v Asii v letech 1911-12. Současný vzestup Číny není proto zcela zjevně, právě s ohledem na její dlouhou a bohatou historii, náhodný. Napoleon kdysi řekl, že Čína je spící drak, kterého není radno budit. Zdá se, že se opravdu probouzí. Bude však ničit a chrlit oheň, nebo to spíše bude drak jako čínský symbol štěstí?

(fotka k článku  -vlajka císařské Číny používaná do začátku 20. století)